(00088) Oldřich Rafaj (1934)

Poezie, která se nebojí patosu, mne oslovila svoji konfesijní otevřeností. A myslím, že se hodí k předchozímu příspěvku.

Zasněné řádky

V sále na stadionu hrají Sibeliův koncert pro housle a orchestr.
Brněnskou filharmonii řídí s bílou hřívou vlasů nádherný Břetislav Bakala, žák Janáčkův.
Na balkónu finský velvyslanec, a daleko vzadu v sále my, někteří z brněnských vysokých škol, v tmavém houfu kolegiálních tváří, Mirek, já a Pavlínka Jeřábková, matematička z přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.
Víže nás Sibelius a příchylnost k valašské zemi, ona z Valašských Klobouků, já ze Zubří.
Japonka Shizuke Ishikawa hraje houslový part s asijskou složitostí.
Zakrajuje do nás břitvou své vznešenosti.
Polykám pohnutím z té bolestné krásy.
Tisknu se k hudbě, k dívce, máme tolik společného, i ten Sibeliův čekající velký cínový obelisk v parku Tapiola v Helsinkách, mlčenlivý uprostřed sněhu.
Pavla to dobře ví, přimkne se ke mně. Kratičká chvilka.
Když Ishikawa naposledy šlehne břitvou smyčce, ještě zachvění bolesti. Krev srdce vsáklá do finské dálky.
Blesk Pavlina pohledu, ještě přimknutí. Sbohem, laskavé integrály.
Jako se dává sbohem, a pomalu ke kolejím, s duší hudby a stisku.
Do oblohy brněnské tmy prší Perseidy, a kroky v jejich blescích.
Zasnění přežívá šeď dnů, které neúprosně čekají.
Sbohem, nachýlený pane Bakalo, Mistře mé hudby...,
drobná Shizuke, s květinovou hudbou severské lásky.

převzato z OBRYS-KMEN 47/2007 

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře

(vojtěch kučera - Mail - WWW)
Hudba hraje!