(00156) Výstup na Říp jižní stranou III.

Milí přátelé,

rádi bychom Vás i Vaše přátele pozvali stejně jako loni a předloni na expedici nesoucí titul Výstup na Říp jižní stranou.

Legendární hora Říp neztratila nic ze své poetické přitažlivosti, přestože se proslýchá, že na nestabilním podloží ztrácí Říp svou oblou prsatost a začíná se podobat spíše budyňskému vycpanému krokodýlu.

Magie Řípu ovšem nespočívá v jeho tvaru, o čemž se opět přesvědčíme tentokrát třetí červnovou sobotu.

Datum akce: 16. června 2012

Plán expedice

10:00 Účastníci expedice se setkají u roudnického mostu  na zahrádce restaurace Monaco na Karlově náměstí a vydají se přes vrch Slavín (dříve Šibeňák) ořechovou alejí Svatopluka Čecha směrem k slavné hoře.

Úvodní slovo si vezme Ivana Myšková.

Během cesty se zastavíme na několika odpočívadlech, kde přítomní autoři budou číst texty svých oblíbených básníků.

13:00 Po návštěvě všech tří řipských vyhlídek a rotundy Sv. Jiří posezení na terase místní restaurace, kde nás svou nabídkou jistě opět překvapí.

18:00 Po prohlídce města Roudnice nad Labem proběhne autorské čtení v galerii (www.galerieroudnice.cz), kde budou probíhat výstavy fotografa V. Pokorného a sochaře a básníka S. Malého.

Večerní program doprovodí svým zpěvem Alena Hančlová.

Autorské čtení patřičně zakončíme v některé z místních restaurací.

(00155) Pohled z okna

Z té vší polemiky nad angažovanou poezií aby se jeden bál napsat, co vidí z okna.

(00154) Theodor Roethke (1908-1963)

Šaty z kůže

Jak citliv ten, jemuž se hnusí

Ten oděv z masa, který nosí, --

Ten přišitý cár na kosti,

Ten háv co vlaje od kostry,

Roucho, ni srst, ne vlas ani,

Kabát – špatnost a zoufání,

Rouška k hříchu zlaskaná

I rukama i očima.

Kdekdo odsoudit mne může:

Nesnáším své šaty z kůže,

Mé divé krve sprostotu,

Své tělesnosti podstatu,

A zřekl bych se bez ptaní

svých smyslů klamných výbavy

a spal, já ztělesněný hřích,

krvavý démon, živočich.

(00153) Dorothea Tanning (1910-2012)

Ve věku 101 let zemřela americká umělkyně, malířka a básnířka Dorothea Tanning.

Zde jedna báseň z Best American Poetry 2005, publikována již svého času v Hostu:

Dorothea Tanning

Konec dne ve druhém patře

Její muž tráví čas služebně na  cestách a je málokdy doma.

Je sama a drží se v ústraní – ne však když jde o nákupy.

Jakmile je za otočnými dveřmi, ty šedivé pavučiny

myšlenek, co jí vlají kolem hlavy jak smuteční závoj, hned

pozbydou šedivosti; ustoupí věncům věcí, nových

věcí, potřebných věcí. Krok se zrychlí, cílevědomé oko

se zjasní. Čeká na ni sedm pater radosti.

Míří k eskalátoru, sotva zvolní, aby se dotkla

něčeho šumícího z umělé kožešiny, co září novotou jako spousty

dalších věcí, zve ke každému pultu, ke každé polici: „Dotkni se,

otevři mě, prohmatej, otoč, rozepni, zkus si mě,

podívej se na mou visačku, cenovku, dotýkej se, ach, dotkni se…“

Konečně je ve druhém patře v Podprsenkách. Podprsenky v hejnech,

obří růžoví motýli odpočívají, prázdné košíčky volají,

„Naplň mne.“ Je pozdě. Nakupující odešli, ale je ještě čas

zkusit si podprsenku. Vynoří se z kabinky, napůl

oblečená s hlavou skloněnou, v oddělení pět, z ruky ji visí

podprsenka. Prodavač se blíží. „Mohu vám pomoci?“

Ani nevzhlédne a zamumlá, „Můj manžel odjel.“

A tu ji vlídný prodavač vezme do náruče, její tvář

skryta v jeho rameni. Stojí, nehýbají se

mezi motýlími podprsenkami, které mohou kdykoliv

vzlétnout jako mrak a nechat je, jako je teď nechávám já,

v nehybné póze, v jejich nekonečné zavírací hodině.

(00152) Tvar ve stávce!

Byl bych rád, kdyby redaktoři Tvaru prezentovali nevyjití posledního letošního čísla nikoliv jako gesto, které má nejdříve vzbudit soucit a teprve pak rozhořčení, do jakéhoto marastu česká nekomerční literatura upadla, ale spíše jako sebevědomou a odhodlanou výzvu ke stávce.

První stávka na umělecké scéně!

Toto je výzva, aby se všechna literární periodika dohodla a přestala vycházet. Pozastavme vydávání nekomerčních knih, spisovatelé ať přestanou publikovat (stejně ti kvalitní nedostávají zaplaceno), výtvarní umělci by měli přestat vystavovat (beztak jim galeristé neplatí), hudebníci přestat vystupovat (ani ve státních rádiích je nikdo nechce). Nekomerční divadla ať zavřou a nechají jen otevřené bary, mají-li nějaké. O uměleckém filmu nemluvě, ten zdá se mi stávkuje už z podstaty a dávno. Učitelé o umění by měli přestat učit jako o něčem současném a živém. Necháme prostor komerci, ať to tady převezme.

Zahoďme řevnivost a konejme společně.

Vyzývám veškerá nekomerční periodika, umělce i umělecké instituce ať se připojí ke stávce!

Když Tvar v lednu vyjde, zas ukáže, že se nic nestalo a šlo jen o obvyklé, povinné vyštěknutí!

Nechejme konzumenty, ať žijí bez literatury, divadla, filmu, výtvarného umění, pokud je – jak slýcháme – nepotřebují!

Nechejme politiky, ať vysvětlují doma i v zahraničí, kam se podělo české umění.

Přestaňme vzdychat a žebrat a stěžovat si na poměry, protože české umění potřebuje ze všeho nejvíc přesvědčení o vlastní důležitosti a nepostradatelnosti. Sebevědomí! Sebevědomí! Sebevědomí!

(00151) Ivan Martin Jirous (1944-2011)

Jestli mne necháš umřít dřív

Jestli mne necháš umřít dřív
polož mne k tomu dovnitř osení
nad kterým slunce stojí v zenitu
A komín staré cihelny
prosím tě vedle postav mi
aby stín v horku na mne pad
A čápi na tom komíně
aby klapali zobáky
A někdo, kdo by kolem šel
letmým pohlazením se dotk
okraje toho osení

(00150) Diktátor mrtev, ať žije diktátor!

Na událost, která plní stránky novin, reaguji básní:

Muammar Kaddáfí

Když se syn beduína stal plukovníkem,

dlouho neváhal, a když král Idris odjel do lázní,

zaujal jeho místo. Stár 28 let.

Tvůj velbloudí obličej v přítmí stanu

vztyčeného na okraji města,

– audience nebyly dávány, ale prokazovány –,

oběti, odsuny, cukr, bič,

houf cupitajících Amazonek ve zbrani,

fešácká bradka a úzký knírek.

Svět miloval výstřednost, pompu,

jíž zahánějí nudu celebrity,

třesení rukama, jako když se přesýpá písek,

a po stěnách arabské kosočtverce.

Včera jsem zas zahlédl tvůj obličej,

přistižené, zlobivé dítě.

Byla v něm stále táž nepoddajnost,

když tě stáhli z náklaďáku na cestě ze Syrty

a zastřelili.

A pak stříleli do vzduchu,

jako se střílí při podobných příležitostech,

ale to ti mohlo být jedno, všichni už byli mrtví

a nebo budou tak jako tak, dopřejme jim

předtím  trochu zábavy a vzrušení.

A já si vzpomněl, jak říkáš:

Smrt je jen jedno velké okno. Vrátím se.

(00149) Literární?

Vyzývám básníky a milovníky literatury k bojkotu všech periodik, které se pyšní přívlastkem literární a přitom ve svém čísle neotisknou jedinou báseň!

P. S.: Literární noviny bojkotu unikly jen tak tak, když se např. v čísle 39 zachránily aspoň otištěním (písňového) textu J. Suchého.

(00148) Literární.cz

Dvě mé básně na Literární.cz

(00147) Tvare?!

Tvar mám rád, vždyť jdeme tak nějak ruku v ruce už pár let. Občas se při čtení zamyslím, často zasměju. Teď jsem se třikrát nepokojně zavrtěl – mluvím o čísle 14. První zneklidnění mne postihlo, když jsem se dozvěděl, že Fantasía odstartovala vlnu "angažované poezie". Myslím, že jde o velmi neobratné vyjádření, i když se o jakési "angažovanosti" v souvislosti s nimi mluví. Domnívám se, že angažovaná poezie a angažovanost v jejich podání moc nesouvisejí. Ale to je asi na širší debatu.

Podruhé jsem zavrtěl hlavou, když Svatava Antošová psala o Zarafestu. Je škoda, že si ani nepamatuje, s kým ten den četla, to v lepším případě. V horším Jitku Bret Srbovou úmyslně pominula, nebo snad zaměnila za Irenu Šťastnou?

Za třetí, prosím vás, redaktoři, Pavel Ctibor nenapsal žádnou Civilizaci, ale Cizivilizaci! Lidé čtěte! (Ještě malá douška ke škodolibému pobavení: v čísle 15 uvedl Tvar název na pravou míru v erratech, v čísle 16 ovšem Michal Jareš v rubrice 960 slov o poezii pro změnu válčí s "cizivilací" – Pavle, netrap nás a příště žádné vtipné neologismy v názvech sbírek!)

(00146) Výstup na Říp jižní stranou II

Milí přátelé, čtenáři blogu,

velice rád bych vás pozval na druhý ročník básnické expedice s názvem Výstup na Říp jižní stranou.

Minulý rok jsme podnikli první básnickou expedici Výstup na Říp jižní stranou. Nízká hora nám nastavila svou příjemnější tvář. Básníci mohli zažít pocit chůze, jejíž cíl byl vymezen jen velmi mlhavě a měl být vyjeven až během cesty samotné. Cílem básnické cesty měla být snad cesta sama. Byl to pokus o chůzi a rozhovor, chůzi a (skrze básnické texty) setkání s minulostí.

Magneticky tajemný a proměnlivý génius loci jižní stezky se ovšem vzpírá zběžnému prozkoumání.

Rádi bychom vás proto přizvali k druhému pokusu.

Datum akce: 25. června 2011

Plán expedice:

10:00 Účastníci expedice se setkají u největšího roudnického mostu, před restaurací Monaco na Karlově náměstí a vydají se přes vrch Slavín (dříve Šibeňák) ořechovou alejí směrem k magické hoře.
Během cesty se zastavíme na několika odpočívadlech, kde přítomní autoři budou číst texty svých oblíbených českých básníků.
13:00 Po návštěvě všech tří řipských vyhlídek a rotundy Sv. Jiří posezení na terase místní restaurace.
18:00 Po prohlídce města Roudnice nad Labem proběhne autorské čtení v galerii (probíhat bude výstava malíře a básníka Františka Kavána).

Účast přislíbili:

Martin Langer
Josef Straka
Radek Fridrich
Tereza Riedlbauchová
Žaneta Lichtenbergová
Patrik Linhart
Martin David
Viktor Špaček

a jiní milí a význační básníci

Autorské čtení patřičně zakončíme v některé z místních restaurací.

Vezměte s sebou i své přátele!

Pořádají Milan Děžinský a Petr Váradi.

(00145) Pěkné sbírky

Musím říci, že mne po delší době překvapily dvě zajímavé sbírky poezie, které rád doporučuji.

První z nich – pro mne básnický favorit roku 2010 – je Co drží Nizozemí? Viktora Špačka.

Druhá – nepochybně prozatím nejzajímavější debut letošního roku – Oheň po slavnosti Kamila Boušky. Obě doporučuji radostně, druhou pak i recenzí ve Tvaru číslo 12, které teprve vyjde.

(00144) Robert Bly (1926)

Šťastný měsíc je jedna ze známějších básní Roberta Blye. Snad se mi překlad vydařil.

Šťastný měsíc

Je slepý kůň mezi třešněmi.

Svit kostí z chladu země.

Srdce až k nebi

skoro se vrhá! Však lkaní ta

a tkaniva nás stahují do temnot.

Noc si nás bere. Však

pracka

vyráží z temnot,

ozařuje cestu. Kráčeje nocí

sleduji své ohnivé stopy. Mám klidný pocit.

/Ze sbírky Eating The Honey of Words. New and Selected Poems, 1999/

orginální báseň zde

(00143) Kobajaši Issa (1763-1827)

Japonská haiku jsem vždy četl s krajním podezřením. Především mne vždy odrazovala profanace haiku západními kopisty. Mám za to, že vytržené z kontextu nemůže fungovat mimo svůj prostor. Haiku je navíc forma vázaná na jistý druh myšlení, který se se západním myšlením slučuje jen ve velmi vzácných případech pochopení téměř identického s prolnutím. A pak – prostor básně je tak omezený a metrický požadavek tak přísný, že se báseň vzpírá překladu a proto (mnohdy) i proniknutí čtenáře. Vlastně se přiznávám k tomu, že haiku je pro mne tak zdráhající se uzel, podobně jako např kóan, že jej neumím rozmotat. Přesto bych rád uvedl toto haiku jako vzácný příklad a ilustraci myšlenky, že poezie má univerzální schopnost. (Přeložil A. Líman)

Srnci

Olizují první jíní

Se srstí svých druhů

(00142) Večer poezie v Domě čtení

Milerád všechny příznivce zvu na autorský večer v Domě čtení.

Děžinský. Lichtenbergová. Korbelová.

Čtení z rukopisů a připravovaných sbírek.

2. března v 18.00 v Domě čtení. Ruská 192, Praha 10 ( nedaleko stanice tramvají 7,22 Průběžná a 5 minut chůzí Mrštíkovou ulicí od stanice metra Strašnická)

(00141) Mnohost sklepení

Dnes jen stručně: Rozhovor se mnou si můžete přečíst ve Tvaru č. 14 – ne že byste se dozvěděli něco nového. Prostě jsem jen odpovídal na otázky. Ve stejném čísle najdete i pár mých nových básní – některé ještě nikdy nepublikované.

Celý článek

(00140) Výstup na Říp jižní stranou

Rád bych všechny vážené čtenáře mého blogu srdečně pozval k účasti na malé poetické expedici na magickou horu. Rád vás všechny uvidím -->

Celý článek

(00139) Šumavské čtení

Zde odkaz na stránky skupiny XXVI, kde ve svém blogu Roman Szpuk popisuje vimperské čtení.

Celý článek

(00138) Váradi a Fišmeister

Ač se už k současné poezii kriticky příliš nevyjadřuji, teď se vyjádřím. Každá neopodstatněná zásada je odsouzena ke konečné trapnosti. Tedy: v posledních týdnech se mi do rukou dostaly dvě sbírky, které mne zaujaly, a bylo by škoda, kdyby zapadly.

Celý článek

(00137) Kavárny a spol.

Musím říct, že nejsem příliš velkým příznivcem české hospody. Řekl bych, že jsem spíše kavárenský typ. Ne snad, že by v kavárnách ještě přežívalo něco z těch předválečných aristokratických dob, kdy v kavárnách vznikala nejlepší básnická díla, ta doba je už dávno pryč. Ale v kavárnách narozdíl od hospod nevládne hlučně rázná atmosféra bouchajících tlustých skel a páchnoucích záchodků. I zde se situace mění k lepšímu – snad díky osvětě lifestylových magazínů i TV programů typu Ano, šéfe!, jehož jsem příznivcem. Kavárny by ovšem též potřebovaly jemnou osvětu...Můj přítel Petr Váradi se o kvalitu kaváren v Roudnici zajímá a já rád dávám prostor jeho recenzi.

Celý článek